Název: Ryū no Kodō
(Tlukot draka)
Aki Yamato byl unavený. Unavený z věčného dohledu nad draky, z odpovědnosti, která ho tížila jako bouře, a z vědomí, že každý jeho krok v Ryuukoku musel být pečlivě promyšlený. Byl strážcem draků, nositelem rovnováhy mezi elementy, ale dnes, v tuto chvíli, se cítil, jako by ztratil směr.
Bez žádného konkrétního úkolu, bez rituálů, které by naplňovaly jeho dny, se vydal na cestu bez cíle. Procházel chodbami chrámu Ryuujinden, kde sídlili prastaří draci. Tento chrám, ač majestátní a plný duchovní síly, mu dnes připadal příliš tichý, příliš vzdálený. Aki věděl, že je něco víc, než to, co mu tento svět nabízí. Cítil se být součástí něčeho většího, něco, co ho přesahovalo. A právě to ho táhlo pryč.
S každým krokem na jeho cestě se stále více vzdával klidu, který draci a chrám symbolizovali. Prošel ven, k rozlehlému obzoru, kde se nad plovoucí horou ve věčně se točících mracích skrývalo něco neuchopitelného. Něco, co Akiho lákalo. A tak, jak se pohyboval dál, nevědomky překročil hranici, kterou nikdy neměl.
Tam, kdesi na okraji všeho, našel bránu. Bránu torii, starou a opuštěnou, která z něj vyzařovala podivnou energii. Když se k ní přiblížil, pocítil záchvěv něčeho známého. Nevěděl proč, ale nemohl se zastavit. Jeho kroky ho vedly blíže, dokud nakonec nevstoupil. A když to udělal, svět kolem něj se změnil.
Prázdnota. Ticho. Vzduch byl těžký a zároveň chladný. Nevěděl, co se stalo, ale cítil, že je teď v jiném světě. Tam, kde čas neplynul tak, jak ho znal. Kde všechno bylo… jinak.
Aki se rozhlédl kolem sebe. Země pod jeho nohama byla hladká a černá, jako by byla leštěná obsidiánem. Z trhlin v zemi vycházelo jemné světlo, zlaté a stříbrné, jako by veškerá energie tohoto světa pulsovala v rytmu, který Aki nemohl pochopit. Nebylo tu žádné slunce, žádná obloha, jak ji znal, ale místo toho něco… hlubokého. Ačkoliv věděl, že se musí snažit vrátit, něco ho drželo zde.
A pak se objevil. Kanato Subaruki.
Kanato nebyl obyčejný přízrak. Jeho tělo bylo jako plynné zrcadlo mezi světly a stíny, pohybující se jakoby mimo čas a prostor. Jeho oči, stříbřité a zářící, na chvíli zachytily Akiho pohled, jakoby rozuměl tomu, co prožíval.
„Vítám tě v Hokai,“ řekl Kanato s klidem, který by mohl být příliš silný na to, aby ho člověk zvládl. „Nejsi tady omylem, i když si to možná myslíš.“
Aki se na něj zadíval, zmatený. „Co to je? Kde to jsem?“
„Toto je Hokai,“ odpověděl Kanato, jeho hlas tichý, ale nezpochybnitelný. „Dimenzionální sféra mezi životem a smrtí. A ty ses sem dostal, protože něco v tvém srdci potřebovalo tento okamžik. Jsi napůl drak a napůl přízrak, Aki Yamato. A Hokai tě vždycky přitahovalo.“
Aki se zamračil, pocítil zvláštní mrazení v hrudi. Měl pocit, že to místo je s ním spojené, jakoby tam vždycky patřil, a přesto to bylo zcela nové. „Proč?“ zeptal se. „Proč právě já?“
„Protože tvé srdce a srdce Hokai jsou propojené,“ řekl Kanato tiše. „Tato sféra existuje mimo čas, a ty jsi její součástí. Teď už jsi tady, musíš pochopit, co to znamená.“
Aki pocítil, jak se v něm něco probouzí. Někde hluboko v jeho nitru to všechno dávalo smysl. Hokai a on byli propojeni. Ať už to chápal, nebo ne. Byla to část jeho osudu.
„Co mám dělat teď?“ zeptal se Aki, pocit neznáma stále silně pulsoval jeho tělem.
„Teď se naučíš propojit s tím, co je mezi světy. A pochopíš, co to znamená být strážcem nejen draků, ale i toho, co je za nimi,“ řekl Kanato, jehož slova zněla jako vánky nesoucí vědomí.
Aki věděl, že vstoupil na cestu, která ho změní. Hokai ho zvolna pohlcovalo, a jeho srdce začalo bít v rytmu, který nebyl jeho vlastní. A přesto věděl, že je připravený. Na vše.
Tlukot draka.
Bez žádného konkrétního úkolu, bez rituálů, které by naplňovaly jeho dny, se vydal na cestu bez cíle. Procházel chodbami chrámu Ryuujinden, kde sídlili prastaří draci. Tento chrám, ač majestátní a plný duchovní síly, mu dnes připadal příliš tichý, příliš vzdálený. Aki věděl, že je něco víc, než to, co mu tento svět nabízí. Cítil se být součástí něčeho většího, něco, co ho přesahovalo. A právě to ho táhlo pryč.
S každým krokem na jeho cestě se stále více vzdával klidu, který draci a chrám symbolizovali. Prošel ven, k rozlehlému obzoru, kde se nad plovoucí horou ve věčně se točících mracích skrývalo něco neuchopitelného. Něco, co Akiho lákalo. A tak, jak se pohyboval dál, nevědomky překročil hranici, kterou nikdy neměl.
Tam, kdesi na okraji všeho, našel bránu. Bránu torii, starou a opuštěnou, která z něj vyzařovala podivnou energii. Když se k ní přiblížil, pocítil záchvěv něčeho známého. Nevěděl proč, ale nemohl se zastavit. Jeho kroky ho vedly blíže, dokud nakonec nevstoupil. A když to udělal, svět kolem něj se změnil.
Prázdnota. Ticho. Vzduch byl těžký a zároveň chladný. Nevěděl, co se stalo, ale cítil, že je teď v jiném světě. Tam, kde čas neplynul tak, jak ho znal. Kde všechno bylo… jinak.
Aki se rozhlédl kolem sebe. Země pod jeho nohama byla hladká a černá, jako by byla leštěná obsidiánem. Z trhlin v zemi vycházelo jemné světlo, zlaté a stříbrné, jako by veškerá energie tohoto světa pulsovala v rytmu, který Aki nemohl pochopit. Nebylo tu žádné slunce, žádná obloha, jak ji znal, ale místo toho něco… hlubokého. Ačkoliv věděl, že se musí snažit vrátit, něco ho drželo zde.
A pak se objevil. Kanato Subaruki.
Kanato nebyl obyčejný přízrak. Jeho tělo bylo jako plynné zrcadlo mezi světly a stíny, pohybující se jakoby mimo čas a prostor. Jeho oči, stříbřité a zářící, na chvíli zachytily Akiho pohled, jakoby rozuměl tomu, co prožíval.
„Vítám tě v Hokai,“ řekl Kanato s klidem, který by mohl být příliš silný na to, aby ho člověk zvládl. „Nejsi tady omylem, i když si to možná myslíš.“
Aki se na něj zadíval, zmatený. „Co to je? Kde to jsem?“
„Toto je Hokai,“ odpověděl Kanato, jeho hlas tichý, ale nezpochybnitelný. „Dimenzionální sféra mezi životem a smrtí. A ty ses sem dostal, protože něco v tvém srdci potřebovalo tento okamžik. Jsi napůl drak a napůl přízrak, Aki Yamato. A Hokai tě vždycky přitahovalo.“
Aki se zamračil, pocítil zvláštní mrazení v hrudi. Měl pocit, že to místo je s ním spojené, jakoby tam vždycky patřil, a přesto to bylo zcela nové. „Proč?“ zeptal se. „Proč právě já?“
„Protože tvé srdce a srdce Hokai jsou propojené,“ řekl Kanato tiše. „Tato sféra existuje mimo čas, a ty jsi její součástí. Teď už jsi tady, musíš pochopit, co to znamená.“
Aki pocítil, jak se v něm něco probouzí. Někde hluboko v jeho nitru to všechno dávalo smysl. Hokai a on byli propojeni. Ať už to chápal, nebo ne. Byla to část jeho osudu.
„Co mám dělat teď?“ zeptal se Aki, pocit neznáma stále silně pulsoval jeho tělem.
„Teď se naučíš propojit s tím, co je mezi světy. A pochopíš, co to znamená být strážcem nejen draků, ale i toho, co je za nimi,“ řekl Kanato, jehož slova zněla jako vánky nesoucí vědomí.
Aki věděl, že vstoupil na cestu, která ho změní. Hokai ho zvolna pohlcovalo, a jeho srdce začalo bít v rytmu, který nebyl jeho vlastní. A přesto věděl, že je připravený. Na vše.
Tlukot draka.
Žádné komentáře:
Okomentovat